5.2.6 Hodnocení bezpečnosti veterinárních vakcín

Při vývoji vakcíny se provádějí bezpečnostní zkoušky na cílovém druhu, aby se ukázalo riziko při používání vakcíny. Živé vakcíny se připravují jen z těch lanenů organismů, u nichž bylo prokázáno, že jsou bezpečné.

V zkouškách znamená "dávka" množství látky doporučené pro použití a obsahující nejvyšší titr nebo účinnost obsaženou ve výrobní šarži. U živých vakcín se pro zkoušky použije jedna nebo více šarží vakcíny připravené z nejméně atenuovaných pasáží použitých k výrobě.

U složených vakcín se prokáže bezpečnost jednotlivých složek i bezpečnost složeného výrobku. U inaktivovaných vakcín se zkoušky bezpečnosti provedené na složené vakcíně mohou považovat za dostatečné k prokázání bezpečnosti jeďnotlivých složek.

Dále popsané zkoušky, modifikované nebo doplněné zkouškami popsanými v jednotlivých lékopisných článcích v odstavci o výrobě, se mohou provést k dokázání bezpečnosti vakcíny jako část zkoušek nutných při jejím vývoji.

A. Laboratorní zkoušky

Bezpečnost podání jedné dávky. Pro každý z doporučených způsobů podání se aplikuje jeďna dávka vakcíny citlivému zvířeti každého druhu a kategorie, pro které se použití vakcíny doporučuje. Zahrnuje to zvířata nejnižšího doporučeného věku a případně i gravidní zvířata. Zvířata se pozorují a zjišťují se známky abnormálních místních a systémových reakcí. Kde je to vhoďné, obsahují tyto studie podrobné postmortální makroskopické a mikroskopické vyšetření místa vpichu; tyto studie není nutno provádět u nepotravinových zvířat. Zapisují se další objektivní kritéria, jako rel~tální teploty (u savců) a další měření. Rektální teploty se zapisují nejméně den před vakcinací, v době vakcinace, 4 h po ní a následující 4 ďny. Zvířata se pozorují a vyšetřují tak dlouho, dokud jsou očekávány vedlejší reakce, ale ve všech případech se tato zvířata pozorují a vyšetřují po dobu nejméně 14 ďnů po podání vakcíny.

Jako součást těchto studií je také zvážení kontroly reprodukční činnosti, když údaje naznačují, že výchozí materiál, ze kterého je vakcína vyrobena, může být rizikovým fal~torem. Kde je to předepsáno v článku, vyšetří se schopnost reprodukce u samců, negraviďních a graviďních samic, škodlivé vlivy na plod, včetně teratogenních a abortivních účinků.

Bezpečnost při předávkování. Nadlimitní dávka přípravku se podá každým z doporučených způsobů podání nejcitlivějším kategoriím zvířat cílového druhu, včetně zvířat nejmladších nebo gravidních, pokud je to vhoďné. Nadlimitní dávka obyčejně obsahuje 10 dávek živé vakcíny nebo 2 dávky inaktivovaného přípravku. Tato zvířata se pozorují a vyšetřují na příznaky místních a systémových reakcí. Zapisují se další objektivní kritéria, jako jsou rektální teploty (u savců) a výsledky dalších měření. Zvířata se pozorují a vyšetřují nejméně 14 dnů po podání vakcíny.

Bezpečnost při opakovaném podání jedné dávky. Opakované podání jedné dávky se může požadovat k odhalení nežádoucích účinků vyvolaných tímto podáním. Zkoušení se provádí na nejvíce citlivých kategoriích cílového druhu, za použití doporučeného způsobu podání. Zvířata se pozoruj í a vyšetřují nejméně 14 dnů po posledním podání vakcíny na příznaky sytémových a místních reakcí. Zapisují se další objektivní kritéria, jako jsou rektální teploty (u savců) a výsledky dalších měření.

Rezidua. Normálně není nutné provádět studie reziduí. Avšak, pokud byla ve výrobě použita adjuvancia nebo konzervační přípravky nebo obojí, měla by se zvážit možnost přetrvávání jejich reziduí v potravinách. Je-li třeba, vyšetří se účinek těchto reziduí. Mimo to, v případě živé vakcíny určené proti entzooticky se vyskytujícím zoonozám, se může požadovat určení reziduálního vakcinačního agens v místě podání spolu se studií rozsevu v organismu, která je popsána dále.

Nežádoucí účinky na imunologické funkce. Jestliže podání vakcíny může nepříznivě ovlivnit imunitní systém očkovaného zvířete nebo j eho potomstva, provedou se vhoďné zkoušky imunologických funkcí. Speciální požadavky na živé vakcíny. Živé vakcíny se podrobí následujícím laboratorním zkouškám.

A) Šíření vakcinačního kmene. Šíření vakcinačního lanene z očkovaného na neočkované cílové zvíře se zkouší za použití doporučeného způsobu podání, který nejpravděpodobněji způsobuje toto šíření. Mimo to může být nutné vyšetřit bezpečnost šíření na necílové druhy, které mohou být vysoce citlivé na živý valccinační kmen. Stanoví se možný pravděpodobný počet pasáží ze zvířete na zvíře za normálních podmínek a jejich pravděpodobné následky.

B) Rozsev ve vakcinovaném zvířeti. Výkaly, moč, mléko, vejce, orální, nazální a jiné sekrety se zkouší na přítomnost valccinačního organismu. Mimoto se může vyžadovat studie rozsevu valccinačního lanene v těle se zaměřením na predilekční místa pro pomnožování organismu. U živých vakcín jsou tyto zkoušky povinné z důvodů možnosti uplatnění zoonóz u potravinových zvířat.

C) Návrat nebo zvýšení virulence. Pro atenuované vakcíny se použije materiál z takové úrovně pasáže, která j e pro cílový druh nejméně atenuovaná. Jedná se o materiál mezi matečným inokulem a konečným produktem. U ostatních živých vakcín se použije materiál z té pasáže, která má pravdě podobně největší virulenci pro cílový druh. Počáteční vakcinace se provede doporučeným způsobem, který nejpravděpodobněji vede k návratu virulence. Potom se provede nejméně pět dalších sériových pasáží na zvířatech cílového druhu. Kde je to technicky nemožné pro selhání organismu se vhodně pomnožovat, zkouška se opakuje a provede se největší počet pasáží, který j e možný u cílového druhu. Je-li to nutné, může se mezi dvěma pasážemi in vivo provést jedna pasáž in vitro. Pasáž se provádí takovým způsobem, který nejpravděpodobněji povede k návratu virulence. Pro každou pasáž se použijí nejméně dvě plně vnímavá zvířata. Při každé pasáži se v použitém materiálu dokáže přítomnost živého vakcinačního organismu. Bezpečnost vysoce pasážovaného materiálu se porovná s nepasážovaným materiálem.

Pro určité viry se může v článku požadovat více pasáží na více zvířatech, pokud tato indikace odpovídá dostupným odborným údajům. Nejméně konečná pasáž se dělá na nejvhodněj ších zvířatech, u nichž bylo určeno možné riziko.

D) Biologické vlastnosti vakcinačních kmenů. K co nejpřesnějšímu určení podstatných biologických vlastností valccinačního lanene (např. neurotropismu) mohou být nutné další zkoušky. U vektorových vakcín se zkouší úroveň rizika změny tropismů nebo virulence lanene, a lcde je třeba, provádějí se specifické zkoušky. Takové zkoušky se provádějí systematicky, jestliže je cizí gen inkorporován do kmene jako strukturální bílkovina.

E) Rekombinace nebo genomové sestavení kmene. Mělo by se uvažovat o pravděpodobnosti rekombinace nebo genomového sestavení s terénním nebo jiným kmenem.

B. Studie v terénu

Výsledky získané v laboratoři by se měly normálně doplnit o výsledky studií v terénu.

Pro savce produkující potraviny zahrnují tyto zkoušky měření rektální teploty u dostatečného počtu zvířat před a po očkování. Pro ostatní savce se takováto měření provádějí, pokud laboratorní studie ukazují, že zde může být problém. Velikost a přetrvávání místních reakcí, míry zvířat vykazujících lokální nebo systémové reakce se zaznamenávají. Kde je to vhodné, provádějí se měření.

C. Ekotoxicita

Provede se odhad možných nepříznivých vlivů vakcíny na prostředí a určí se nezbytná opatření na snížení tohoto rizika. Odhadne se pravděpodobný stupeň vystavení prostředí vlivu vakcíny vzhledem k cílovému druhu a způsobu podání vakcíny, vylučování přípravku a způsobu likvidac e nepoužitých vakcín. Jestliže tyto fal~tory prokáží významný vliv vakcíny na prostředí, stanoví se její potenciální elcotoxicita vzhledem lce stanoveným vlastnostem vakcíny, např. pomocí zkoušek, které jsou popsány v této sekci.