Polaxamera

2000

Poloxamery

Je to syntetický blokový kopolymer ethylenoxidu a propylenoxidu. Obecný chemický vzorec je:

Může obsahovat antioxidační přísadu, např. butylhydroxytoluen.

Vlastnosti

Poloxamer 124, poloxamer 182, poloxamer 184 a poloxamer 331 jsou bezbarvé nebo téměř bezbarvé kapaliny. Poloxamer 188, poloxamer 237, poloxamer 338 a poloxamer 407 jsou bílé nebo téměř bílé voskovité prášky, mikrokuličky nebo vločky s teplotou tání asi 50 °C.

Všechny poloxamery, s výjimkou poloxameru 331, jsou velmi snadno rozpustné ve vodě; všechny poloxamery jsou velmi snadno rozpustné v lihu 96% a prakticky nerozpustné v etheru petrolejovém (50 °C až 70 °C).

Zkoušky totožnosti

1. Infračervené absorpční spektrum (2.2.24). zkoušené látky se shoduje se spektrem odpovidajicí referenční látky Ph. Eur.
2. Zkouška Průměrná molekulová hmotnost, viz Zkoušky na čistotu, je zároveň zkouškou totožnosti.

Zkoušky na čistotu

Roztok S

Poloxamer 331. 10,0 g se rozpustí ve směsi objemových dílů vody prosté oxidu uhličitého R a lihu 96% R (1 + 2) a zředí se stejnou směsí na 100 ml.

Všechny ostatní poloxamery. 10,0 g se rozpustí ve vodě prosté oxidu uhličitého R a zředí se jí na 100 ml.

Vzhled roztoku. Roztok S je čirý (2.2.1) a není zbarven intenzívněji než porovnávací barevný roztok HŽ7 (2.2.2, Metoda II).

Hodnota pH (2.2.3). 5,0 až 7, 5; měří se roztok S.

Zbytkový ethylenoxid, propylenoxid a dioxan. Stanoví se head-space plynovou chromatografií (2.2.28). Nejvýše 1 µg/g ethylenoxidu a nejvýše 5 µg/g propylenoxidu a nejvýše 5 µg/g dioxanu.

Zkoušený vzorek. 0,100 g se umístí do vhodné lahvičky.

Porovnávati vzorek. Asi 100 g poloxameru 124 CRL se umístí do vhodné čtyrhrdlé baňky opatřené míchačkou, teploměrem, trubicí pro přívod plynu, nádobou s tuhým oxidem uhličitým a odtahem k vývěvě. Baňka se opatrně evakuuje na tlak pod 0,2 kPa, evakuace se provádí zvolna, aby se zabránilo příliš silnému pěnění obsahu. Až ustane pěnění, zavádí se do baňky dusík R do dosažení tlaku 2 kPa. Pak se baňka zahřeje na 130 °C za současného zvýšení tlaku na 12 kPa. Po 4 h se ochladí na pokojovou teplotu a za stálého zavádění dusíku R se tlak vyrovná na atmosférický. Vzorek se uchovává pod dusíkem R. K 50 g připraveného vzorku se ve vhodné lahvičce přidá vhodné množství propylenoxidu R a dioxanu R a určí se jejich obsah odečtením hmotností. Ke směsi se přidá ethylenoxid R následujícím způsobem: převede se asi 5 ml ethylenoxidu R při 2 °C až 5 °C do kádinky, chlazené ledem a z ní se převede vhodné množství ke směsi poloxameru za použití vychlazené plynotěsné chromatografické stříkačky. Lahvička se utěsní a protřepe; množství přidaného ethylenoxidu se určí z rozdílu hmotnosti. Tato směs se zředí připraveným poloxamerem tak, aby obsahovala vhodné koncentrace v rozmezí 1 µg/g až 20 µg/g každé složky: ethylenoxidu, propylenoxidu a dioxanu (např. 1,5, 1D a 20 µg/g). 0,100 g každého vzorku se vloží do vhodné lahvičky pro head-space nástřik a utěsní se.

Chromatografický postup se obvykle provádí za použití:

• kolony délky 50 m a vnitřního průměru 0,32 mm s vnitřním povrchem potaženým Spm vrstvou poly(difenyl)(dimethyl)siloxanu R,
• helia pro chromatografii R jako nosného plynu při průtokové rychlosti 0,8 ml/min,  
• plamenoionizačního detektoru.

Teplota kolony se udržuje na 70 °C, pak se zvyšuje rychlostí 10 °Clmin na 250 °C, teplota nástřikového prostoru se udržuje na 140 °C a detektoru na 250 °C.

Nastříkne se vhodný objem plynné fáze nad zkoušeným vzorkem a porovnávacím vzorkem z lahviček před zkouškou zahřívaných 30 min při 110 °C. Při zaznamenávání chromatogramů za předepsaných podmínek jsou relativní retenční časy: ethylenoxidu asi 1,0, propylenoxidu asi 1,3 a dioxanu asi 3,1.

Zkoušku lze hodnotit, jestliže rozlišení mezi píky odpovídajícími ethylenoxidu a propylenoxidu na chromatogramu zkoušeného vzorku je nejméně 2,0.

Vynesou se kalibrační křivky ploch proti fag/g ethylenoxidu, propylenoxidu a dioxanu za použití chromatogramů porovnávacích vzorků; žádný bod se nesmí odchylovat od vypočtené přímky o více než 10 %. Obsahy ethylenoxidu, propylenoxidu a dioxanu ve zkoušené látce se vypočítají z ploch píků na chromatogramu zkoušeného vzorku a ze třech kalibračních křivek.

Průměrná molekulová hmotnost. K 15 g (m g) se v 250ml skleněné baňce se zabroušenou zátkou přidá 25,0 ml ftalanhydridu RS a několik skleněných kuliček a míchá se do rozpuštění. Mímě se 1 h vaří pod zpětným chladičem a po ochlazení se přidá chladičem dvakrát po 10 ml pyridinu R. Přidá se 10 ml vody R, promíchá se a nechá stát 10 min. Po přidání 70,0 ml hydroxidu sodného 0,5 mol/l VS a 0,5 ml roztoku fenolftaleinu R (10 g/l) v pyridinu R se titruje hydroxidem sodným 0,5 molR VS do světle růžového zbarvení, které vydrží 15 s a zaznamená se objem použitého hydroxidu sodného (S). Stejným způsobem se provede slepá zkouška, ale bez přítomnosti zkoušené látky. Zaznamená se objem použitého hydroxidu sodného (B).

Průměrná molekulová hmotnost se vypočítá ze vztahu:

Poměr oxypropylenu ku oxyethylenu. Provede se metoda nukleární magnetické rezonanční spektrometrie (2.2.33), za použití roztoku zkoušené látky 100 g/l v deuterizovaném chloroformu R. Zaznamená se průměrná plocha dubletu objevujícího se při asi 1,08 ppm vyvolaného methylovými skupinami oxypropylenových jednotek (A1) a průměrná plocha složeného pásu od 3,2 do 3,8 ppm vyvolaného CH₂O skupinami jak oxyethylenových, tak oxypropylenových jednotek a CHO skupinami oxypropylenových jednotek (A2) vztažených k vnitřnímu standardu.

Obsah oxyethylenu ve vzorku v hmotnostních procentech se vypočítá ze vztahu:

Voda, semimikrostanovení (2.5.12). Nejvýše 1,0 % vody; stanoví se s 1,00 g zkoušené látky.

Celkový popel (2.4.16). Nejvýše 0, 4 %;stanoví se s 1,00 g zkoušené látky.

Uchovávání

Ve vzduchotěsných obalech.

Označování

V označení na obalu se uvede:

• typ poloxameru,
• název a koncentrace použité antioxidační přísady.