N - Centaurii herba

R99

Zeměžlučová nat'

Synonymum. Herba Centaurii

Je to celá nebo řezaná usušená kvetoucí nať druhu Centaurium erythraea RAFLA. (synonyma: Centaurium minus MOENCH, Centaurium umbellatum GILIB., Erythraea Centaurium (L.) PERS.).

Vlastnosti

Droga intenzívně hořké chuti.

Makroskopický a mikroskopický popis, viz Zkoušky totožnosti A a B.

Zkoušky totožnosti

1. Stonek dutý, válcovitý, světle zelený až tmavě hnědý, podélně rýhovaný, jen v horní části větvený. Listy přisedlé, celokrajné, vstricné, podlouhle vejčité až kopinaté, až 3 cm dlouhé; na obou stranách lysé, zelené až hnědavě zelené. Květy uspořádány ve vrcholíkovitých vidlanech. Kalich trubkovitý, pětičetný, zelený, kališní ušly kopinaté. Koruna pětičetná, řepicovitá, růžová, korunní cípy asi 5 mm až 8 mm dlouhé, korunní trubka bělavá. Tyčinek pět, nitky srostlé s korunou. Semeník svrchní s krátkou čnělkou, široce dvojklannou bliznou a četnými vajíčky. Často jsou přítomné válcovité tobolky asi 7 mm až 10 mm dlouhé, s malými, hnědými výrazně drsnými semeny.
2. Droga se upráškuje (355). Prášek je zelenožlutý až nahnědlý. Pozoruje se pod mikroskopem v chloralhydrátu RS. Práškovaná droga je charakteristická těmito znaky: četné úlomky stonku se sklerenchymatickými vlákny a tečkovaně, šroubovitě a síťovitě ztlustlými cévami s úzkým luminem; buňky dřeně a dřeňových paprsků pravoúhlé s tečkovanými stěnami; úlomky listů s buňkami pokožky vlnitě zprohýbanými a s ry"hovanoL kutikulou zejména na okraji čepele a v okolí průduchů s anisocytickými průduchy (2.8.3) a buňkami mezofylu s krystaly šťavelanu vápenatého různých typů; úlomky kalicha a koruny, pokožkové buňky kalicha s přímými stěnami, koruna s buňkami pokožky tupě papilózními a s kutikulou paprsčitě zvrásněnou; části endothecia se síťovitě nebo žebříčkovitě ztlustlými stěnami; pylová zrna zaobleně trojhranná až oválná, žlutá, o průměru asi 30 pm, s jemně zrnitou exinou a třemi klíčními póry; úlomky stěn tobolky složené ze vzájemně se křížících vrstev vláknitých buněk; malá, žlutohnědá semena s vyniklou tmavohnědou, síťovitou strukturou, tvořenou hrubými bočními stěnami buněk pokožky.
3. Provede se tenkovrstvá chromatografie (2.2.27) za použití desky s vrstvou silikagelu F, Sa pro TLC R.

   Zkoušený roztok. 1,0 g práškované drogy (355) se smíchá s 20 ml methanolu R a zahřívá se 10 min pod zpětným chladičem. Po ochlazení se zfiltruje.

   Porovnávací roztok. 10 mg rutinu R se rozpustí v 10 ml methanolu R,

   Na vrstvu se nanese do pruhů 30 µl zkoušeného roztoku a 10 µl porovnávacího roztoku. Vyvíjí se směsí objemových dílů kyseliny octové bezvodé R, vody R a ethylacetatu R (16 + 16 + 68) po dráze 12 cm. Vrstva se usuší v proudu studeného vzduchu a vyvíjí se stej ným způsobem ještě jednou. Usuší se v proudu studeného vzduchu a pozoruje se v ultrafialovém světle při 254 mm. Hlavní skvrna (swertiamarin) na chromatogramu zkoušeného roztoku odpovídá polohou skvrně rutinu na chromatogramu porovnávacího roztoku. Na chromatogramu zkoušeného roztoku mohou být i další slabě zbarvené skvrny. Vrstva se postříká anisaldehydem RS, suší se 5 min až 10 min při 100 °C až 105 °C a pozoruje se v denním světle. Na chromatogramu porovnávacího roztoku je žlutohnědá skvrna (rutin). Na chromatogramu zkoušeného roztoku je skvrna swertiamarinu zbarvena fialovohnědě, těsně nad ní je slabá, žlutohnědá skvrna, mezi touto skvrnou a čelem chromatogramu je několik většinou šedých, velmi slabě zbarvených skvrn, na čele chromatogramu je červenofialová skvrna. Vrstva se pozoruje v ultrafialovém světle při 365 nm. Skvrna swertiamarinu na chromatogramu zkoušeného roztoku vykazuje intenzívně hnědou až hnědožlutou fluorescenci, těsně nad ní je skvrna s modrou až žlutozelenou fluorescencí, mezi touto skvrnou a čelem chromatogramu je několik skvrn s namodralou nebo nažloutlou fluorescencí, na čele chromatogramu je skvrna se slabě červenofialovou fluorescencí. Pod skvrnou swertiamarinu jsou intenzívní skvrny se světle zelenou až žlutozelenou fluorescencí a skvrny se slabě hnědou fluorescencí.

Zkoušky na čistotu

Cizí příměsi (2.8.2). Nejvýše 3 %.

Číslo hořkosti. Nejméně 2000. Provádí se srovnáním s chininiumchloridem, jehož číslo hořkosti je 200 000. Číslo hořkosti je definováno jako reciproká hodnota zředění, které chutná ještě hořce.

Základní roztok chininiumchloridu. 0,100 g chininiumchloridu R se rozpustí ve vodě R a zředí se jí na 100,0 ml. 1,0 ml tohoto roztoku se zředí vodou R na 100,0 ml.

Zkoušený roztok. 1,00 g práškované drogy (355) se přelije 1000 ml vroucí vody R a za nepřetržitého míchání se zahřívá 30 min na vodní lázni. Po ochlazení se zředí vodou R na 1000 ml. Důkladně se promíchá, pak se zfiltruje a prvních 20 ml filtrátu se odstraní.

Připraví se řada porovnávacích roztoků tak, že v první zkumavce jsou 4,2 ml základního roztoku chininiumchloridu a v každé následující zkumavce se objem tohoto roztoku zvyšuje o 0,2 ml až do konečného objemu 5,8 mi. Objem každé zkumavky se zředí vodou R na 10,0 ml. Určí se roztok nejnižší koncentrace, který chutná ještě hořce. 10,0 ml roztoku nejnižší koncentrace se převaluje v ústech 30 s tak, aby roztok přišel do styku s kořenem jazyka. Jestliže roztok nechutná hořce vyplivne se a po 1 min se ústa vypláchnou vodou R. Po 10 min se zkouší stejným způsobem roztok následující vyšší koncentrace.

Korekční faktor k se vypočítá ze vztahu:

v němž značí:

n - počet ml základního roztoku chininiumchloridu, který chutnal ještě hořce.

10/k ml zkoušeného roztoku se zředí vodou R na 20,0 m1. 10,0 ml tohoto roztoku chutná hořce.

Ztráta sušením (2.2.32). Nejvýše 10,0 %; 1,000 g práškované drogy (355) se suší 2 h v sušárně při 100 °C až 105 °C.

Celkový popel (2.4.16). Nejvýše 6, 0 %.

Uchovávání

V dobře uzavřených obalech, chráněna před světlem.